My dva

a jeden stoletý dům...

Náš společný příběh se začal psát na střední škole. Začali jsme spolu randit a prorandili se až do dnešní doby 🙂 Mezitím jsme se stali obyvateli jednoho stoletého domu...

Rádi cestujeme přírodou a ať už jdeme kamkoliv, doprovází nás naše věrné společnice (rozuměj dvě krátkosrsté kolie). 

Milujeme čerstvě upečený chléb, domácí buchty, vůni opracovaného dřeva... Líbí se nám stará poctivá řemeslná práce a venkovské zahrady plné kvetoucích, a léčivých rostlin. Máme rádi náš dům a pohled z jeho oken třeba na vydatný déšť.

Žijeme si obyčejně hezký vesnický život a radujeme se, když nám pod rukama vzniká z ničeho něco nového nebo když zkusíme některé z tradičních receptů, které fungují.

Mladí a ...         

      "neklidní"! 

Není to tak dávno, kdy byl náš vesnický život úplně jiný...

Při rekonstrukci jsme udělali řadu chyb. Nevěděli jsme, do čeho se dřív pustit, práce nám rostla z rukou, zahradu ovládl plevel, bodláky a hromada suti. Některé původní materiály jsme nahradili těmi dnešními. Ke starým, nefunkčním věcem jsme přistupovali jako k veteši. O dřevě jsme věděli jen to, že dobře hoří.

Žili jsme život zaměřený jen na práci a výkon. Díky tomu jsme se toho spoustu naučili, ALE... Neustále jsme spěchali, nevnímali únavu, neodpočívali, nedopřáli si dovolenou. S myšlenkami na to, co je třeba a co se musí udělat, jsme prožili téměř celé jedno desetiletí.

A pak začaly přicházet lekce. Zlomená ruka, zlomená noha. A protože jsme stále neposlouchali, tak zlomeniny přicházely znovu a znovu, ještě několikrát po sobě. "Už ho doma nebij!", s oblibou na potkání říkávali někteří starousedlíci 🙂

Jenže, když pořád neslyšíte a nevnímáte, že byste měli něco ve svém životě změnit, přitvrdí i další lekce.

K "probuzení" u mne došlo až tehdy, když do mé rodiny přišla nemoc, která si vybrala tu nejvyšší daň, lidský život. Najednou byla veškerá práce a to, co je třeba udělat, úplně nepodstatné. Dosavadní způsob života a zaměstnání přestalo dávat smysl. Opustila jsem práci a začala se více soustředit na to, co kolem sebe máme a za co můžeme být vděční každý den. Život, láska, zdraví, rodina, svoboda, příroda...

Možná právě někde v lese nebo na cestě mezi stoletými lípami se v našich hlavách začal rodit nápad a náš malý projekt s názvem:

Vesničan? 

Ano, Vesničan!                       

Došlo nám, že z vysloužilého dřeva, které nás v tu dobu obklopovalo, můžeme vyrobit něco funkčního, co ještě poslouží a udělá radost nám nebo někomu dalšímu. Našli jsme v práci se dřevem odreagování a zalíbení, a tak je tomu dodnes.

Učíme se, jak pracovat s dřevěným materiálem, jak upéct vlastní chléb, pěstujeme bylinky... Začali jsme náš dům vnímat jako inspiraci. Probudil v nás obdiv k poctivé řemeslné práci a osvědčeným postupům nebo receptům našich babiček a dědečků, kteří uměli suroviny využít s ohledem na použité zdroje a přírodu.

Vedle práce se dřevem dnes znovu objevujeme to, co našim předkům fungovalo nejlépe. Hledáme a zkoušíme postupy a tradice, které ctili, a kdoví, možná tím inspirujeme i Vás.

A právě proto "Vesničan". Protože pro nás znamená vše shora napsané. Je to smysl, obdiv, láska k přírodě, tradicím a radost.

Tvořte s námi nový příběh

Nejsme žádní zkušení truhláři a stále se máme co učit, ale naše výrobky pro Vás tvoříme, jak nejlépe dovedeme. Pro jejich výrobu nejčastěji používáme smrkové dřevo z našeho kraje.  

Postupně pronikáme do tajů práce se dřevem a pomalu objevujeme staré venkovské postupy. Baví nás to. A třeba bude i Vás.

Najdete u nás různé produkty, které pro Vás vyrábíme ze dřeva z českých lesů. Ze dřeva, které má za sebou kus života, kus životní cesty.

Příběh, který bude dál žít, je na Vás...

Děkujeme, že jej tvoříte s námi.

Lucka a Tomáš, Vaši vesničani