Není to tak dávno, kdy byl náš vesnický život úplně jiný...

Při rekonstrukci našeho nově nabytého domku jsme udělali řadu chyb. Nevěděli jsme, do čeho se dřív pustit, práce nám rostla z rukou, zahradu ovládl plevel, bodláky a hromada suti. Některé původní materiály jsme nahradili těmi dnešními. Ke starým, nefunkčním věcem jsme přistupovali jako k veteši. O dřevě jsme věděli jen to, že dobře hoří...

Žili jsme život zaměřený jen na práci a výkon. Díky tomu jsme se toho spoustu naučili, ALE... Neustále jsme spěchali, nevnímali únavu, neodpočívali, nedopřáli si dovolenou. S myšlenkami na to, co je třeba a co se musí udělat, jsme prožili téměř celé jedno desetiletí.

A pak začaly přicházet lekce. Zlomená ruka, zlomená noha. A protože jsme stále neposlouchali, tak zlomeniny přicházely znovu a znovu, ještě několikrát po sobě. "Už ho doma nebij!", s oblibou na potkání říkávali někteří starousedlíci. 🙂

Jenže, když pořád neslyšíte a nevnímáte, že byste měli něco ve svém životě změnit, přitvrdí i další lekce.

K "probuzení" u mne došlo až tehdy, když do mé rodiny přišla nemoc, která si vybrala tu nejvyšší daň, lidský život. Najednou byla veškerá práce a to, co je třeba udělat, úplně nepodstatné. Dosavadní způsob života a zaměstnání přestalo dávat smysl. Opustila jsem práci a začala se více soustředit na to, co kolem sebe máme a za co můžeme být vděční každý den. Život, domov, láska, zdraví, rodina, svoboda, příroda...

Možná právě někde v lese nebo na cestě mezi stoletými lípami se v našich hlavách začal rodit nápad a náš malý projekt s názvem:

Došlo nám, že z vysloužilého dřeva, které nás v tu dobu obklopovalo, můžeme vyrobit něco funkčního, co ještě poslouží a udělá radost nám nebo někomu dalšímu. Našli jsme v práci se dřevem odreagování a zalíbení, a tak je tomu dodnes.

Učíme se, jak pracovat s dřevěným materiálem, jak upéct vlastní chléb, pěstujeme bylinky... Začali jsme náš téměř stoletý dům vnímat jako inspiraci. Probudil v nás obdiv k poctivé řemeslné práci a osvědčeným postupům nebo receptům našich babiček a dědečků, kteří uměli suroviny využít s ohledem na použité zdroje a přírodu.

A právě proto "Vesničan". Protože pro nás znamená vše shora napsané. Je to smysl, obdiv, láska k přírodě, tradicím a radost.