My dva

a jeden stoletý dům...

Náš společný příběh se začal psát na střední škole. Za několik málo let jsme se stali obyvateli jednoho stoletého domu...

Rádi cestujeme přírodou a ať už jdeme kamkoliv, doprovází nás naše věrné společnice (rozuměj dvě krátkosrsté kolie). 

Milujeme čerstvě upečený chléb, domácí buchty, vůni opracovaného dřeva... Líbí se nám stará poctivá řemeslná práce. Žijeme si obyčejně hezký vesnický život a radujeme se, když nám pod rukama vzniká z ničeho něco nového nebo když zkusíme některé z tradičních receptů, které fungují.

Mladí a ...         

      "neklidní"! 

Není to tak dávno, kdy byl náš vesnický život úplně jiný...

Při rekonstrukci jsme udělali řadu chyb. Nevěděli jsme, do čeho se dřív pustit, práce nám rostla z rukou, zahradu ovládl plevel, bodláky a hromada suti. Některé původní materiály jsme nahradili těmi dnešními. Ke starým, nefunkčním věcem jsme přistupovali jako k veteši. O dřevě jsme věděli jen to, že dobře hoří.

Žili jsme život zaměřený jen na práci a výkon. Díky tomu jsme se toho spoustu naučili, ALE... Neustále jsme spěchali, nevnímali únavu, neodpočívali, nedopřáli si dovolenou. S myšlenkami na to, co je třeba a co se musí udělat, jsme prožili téměř celé jedno desetiletí.

A pak začaly přicházet lekce. Zlomená ruka, zlomená noha. A protože jsme stále neposlouchali, tak zlomeniny přicházely znovu a znovu, ještě několikrát po sobě. "Už ho doma nebij!", s oblibou na potkání říkávali někteří starousedlíci 🙂

Jenže, když pořád neslyšíte a nevnímáte, že byste měli něco ve svém životě změnit, přitvrdí i další lekce.

K "probuzení" u mne došlo až tehdy, když do mé rodiny přišla nemoc, která si vybrala tu nejvyšší daň, lidský život. Najednou byla veškerá práce a to, co je třeba udělat, úplně nepodstatné. Dosavadní způsob života a zaměstnání přestalo dávat smysl. Opustila jsem práci a začala se více soustředit na to, co kolem sebe máme a za co můžeme být vděční každý den. Život, láska, zdraví, rodina, svoboda, příroda...

Možná právě někde v lese nebo na cestě mezi stoletými lípami se v našich hlavách začal rodit nápad a náš malý projekt s názvem:

Vesničan? 

Ano, Vesničan!                       

Došlo nám, že z vysloužilého dřeva, které nás v tu dobu obklopovalo, můžeme vyrobit něco funkčního, co ještě poslouží a udělá radost nám nebo někomu dalšímu. Našli jsme v práci se dřevem odreagování a zalíbení, a tak je tomu dodnes.

Učíme se, jak pracovat s dřevěným materiálem, jak upéct vlastní chléb, pěstujeme bylinky... Začali jsme náš dům vnímat jako inspiraci. Probudil v nás obdiv k poctivé řemeslné práci a osvědčeným postupům nebo receptům našich babiček a dědečků, kteří uměli suroviny využít s ohledem na použité zdroje a přírodu.

A právě proto "Vesničan". Protože pro nás znamená vše shora napsané. Je to smysl, obdiv, láska k přírodě, tradicím a radost.

Tvořte s námi nový příběh

Nejsme žádní zkušení truhláři a stále se máme co učit, ale naše výrobky pro Vás tvoříme, jak nejlépe dovedeme. Pro jejich výrobu nejčastěji používáme smrkové dřevo z našeho kraje, z kraje řeky Střely a Berounky. 

Postupně pronikáme do tajů práce se dřevem a pomalu objevujeme staré venkovské postupy. Baví nás to. A třeba bude i Vás.

Najdete u nás různé produkty, které pro Vás vyrábíme ze dřeva z českých lesů. Ze dřeva, které má za sebou kus života, kus životní cesty.

Příběh, který bude dál žít, je na Vás...

Děkujeme, že jej tvoříte s námi.

Lucka a Tomáš, Vaši vesničani